Sardinie - informace
Fotogalerie
| Sardinie | |
|
|
Informace
Letištní taxa 1.290 Kč
Palivový příplatek 1.190 Kč.
----------------------------------------------------------------------------
Poloha
Sardinie je ostrov, který se nachází v západní pánvi Středozemního moře, je rozlehlejší než Korsika a druhý největší po Sicílii, omývaný Tyrhénským a Sardinským mořem.
Povrch
Ve vnitrozemí je jeho území většinou hornaté, tvořené z několika masivů, z nichž vyniká masiv Gennargentu s nejvyšším vrcholem Punta La Marmora. Přesto je jeho průměrná nadmořská výška mírná.
Rozlehlý rovinný pás Campidani v západní části ostrova odděluje pohoří oblastí Iglésias a Sulcis od vnitřních reliéfů. Nevyznačuje se častými otřesy půdy. V historii bylo zaznamenáno pouze sedm zemětřesení, z nichž nejstarší bylo zdokumentováno v Cagliari v roce 1616 a poslední v roce 1948.
Počátek geologické historie Sardinie spadá do kambria. Kambrické pískovce tvoří páteř Sulcis-Iglesiente a báňských pánví. Po sedimentárních horninách následovaly v období kamenouhelném sopečné horniny, stopy po mohutných erupcích lávy. Po orogenezi ostrov vystoupil v celé své velikosti, načež byl v eocénu znovu zaplaven mořem a svůj nynější tvar nabyl v období spodního pliocénu.
Litologické složení se sestává převážně z metamorfovaných hornin (břidlice), které představují základ, na němž spočívají ostatní útvary ostrova, sopečné horniny (andezit, čedič), sedimentární horniny (vápencové a pískové horniny), které vznikly po povodních.
Morfologie není vůbec jednotvárná, jelikož každé geologické období vytvořilo velmi rozdílnou krajinu.
Žulovité reliéfy provincie Gallura tvoří zvrásněný profil, většinou mírných výšek, kromě hory Monte Limbara, která dosahuje 1362 metrů, s jejími typickými a nádhernými vrcholky a výstupky pásma Aggius, které dominuje otevřenému údolí Tempio.
Na jihu provincie Gallura žula zřetelněji nabývá hornatého rázu, s rozsáhlým pohořím, jehož průměrná nadmořská výška se zvyšuje směrem k vrcholkům Barbagie s tacchi a tonneri, které se táhnou až k žulovému pohoří Sette Fratelli, až se nakonec jeho hřebeny, ostré jako břitva, noří do moře.
Kolem zálivu Orosei převažují vápencové a dolomitové útvary a tvoří horu Oliena (1463 m) a Montalbo (1127 m), pro které jsou příznačné závratně vysoké holé a bělavé stěny, jenž propůjčují krajině měsíční ráz. Krasové jevy zde vydolovaly četné propasti, rozsáhlé úkryty pod skalami (jako například Tiscali) a jeskyně, z nichž některé zaplavilo moře, jako například jeskyně Blu Marino v Cala Gonone (Dorgali).
Mezi hornatým pohořím a nížinou Campidani se rozprostírá kopcovitá oblast, které dominuje Trexenta a Marmilla, s jemně zvrásněným povrchem čnícím nad strmé sopečné vrcholky, pro které jsou charakteristické giare, jejichž nejtypičtějším příkladem je Gesturi (500 až 600 metrů vysoký).
Další sopečné útvary tvoří většinu severozápadního území Sardinie. Hory Arci (812 m) a Ferru (1050 m) ční nad Oristánskou nížinou a navazují na menší reliéfy centrálních masivů a nechávají snadný průchod jen v sedle Macomer (530 m). Představují geografický předěl mezi Capo di Sopra (nebo-li Sassari) a Capo di Sotto (nebo-li Cagliari) s důležitým vlivem i na osídlení obyvatelstva.
Na sever od Macomeru, logudorské území, logudorese, nese viditelné stopy sopečné minulosti s malými lávovými kužely, a to především mezi Romana a Cheremule. Sopečná krajina pokračuje až k Angloně a u Sassari ustupuje rozlehlé rovině mezi zakulacenými nízkými kopci, které se táhnou až k moři s úchvatnými výběžky (Capo Caccia).
Žulový masiv Sulcis, izolovaný od jiných útvarů, dosahuje téměř 1000 metrů a ze tří stran uzavírá rozlehlou nížinu otevřenou k západnímu moři. Masiv Iglesias ho převyšuje co se týče nadmořské výšky (Monte Linas 1263 m) a majestátnosti se svými vrcholky, které jsou viditelné i z velké vzdálenosti.
Řeky na Sardinii
Režim vodních toků záleží na dešťových srážkách, které nejsou nikdy hojné. Nejvýznamnější řeky jsou Tirso (nejdelší řeka), Flumendosa, Flumini Mannu, Cixerri, Temo, Coghinas, Posada, Cedrino. Je zde jediné přírodně vytvořené jezero (Baratz) a nejvýznamnější uměle vytvořené jezero je jezero Omodeo, zásobené řekou Tirso. Vodní toky často vytvářejí rozsáhlé laguny.
Pobřeží
Sardinské pobřeží je většinou skalnaté a střídají se na něm vysoké vrcholky (v zálivu Orosei se nacházejí propasti hluboké až 500 metrů), do kterých se někdy zakusují zátoky a nízké a písčité svahy.
Mesta Sardinie
CAGLIARI (164.249 obyvatel), je největší město Sardinie a zároveň se tak nazývá celá jeho oblast, kde žije přibližně jedna třetina z miliónu a půl obyvatel ostrova | SASSARI (120.729 obyvatel), město bylo založeno ve středověku spojením původně oddělených osad. V srdci historického centra se tyčí katedrála San Nicola, vystavěná v románském období s krásnou křížovou klenbou příčné lodi z doby Aragonců a jedinečným barokním průčelím z 18. století. | NUORO (36.478 obyvatel), město položené na svazích hory Ortobene, je hlavní město Barbagie. Jeho moderní charakteristické znaky se snoubí s prvky antického původu. | ORISTANO (31.169 obyvatel), položené v horním Campidanu, bylo hlavním městem panstva z Arborey a ve středověku zažilo značný urbanistický a ekonomický rozvoj.| OLBIA (45.366 obyvatel) je hlavním městem nové provincie Gallura. Je situováno v zátoce, která ho chrání před mořskými větry a je vybaveno funkčním přístavem a letištěm. | ALGHERO Přístavní město na severozápadě Sardine bylo založeno již v 11. století Janovany a po dlouhou dobu ovládané Katalánci, což se projevilo na architektuře, jazyku i zvycích.
Smaragdové pobřeží
Pobřeží Costa Smeralda se nachází na severovýchodě Sardinie, v provincii Gallura. Pne se podél malých hlubokých zátok, podobným fjordům, obklopených žulovými skalnatými výběžky, časem opracovanými do zvláštních tvarů. Skály a ostrůvky uzavírají malé strmé zátoky s plážemi z bílého písku. Některé jsou obzvláště krásné, jako Liscia di Vacca nebo Cala di Volpe, omývané průzračnou vodou a obklopené bohatou středomořskou vegetací.
Costa Smeralda je asi 10km dlouhý pobřežní pás od Porto Cervo po Golfo di Cugnana, hranice je vyznačena 2 velkými žulovými kameny s nápisem Costa Smeralda a symbolem smaragdu. Dnes je to jeden velký turistický komplex tvořený elegantními stavbami napodobujícími místní původní pastýřská obydlí. Vily jsou ponořené mezi žulové skály a porost středomořské macchie. Costa Smeralda i centrem yachtingu – od 70. se pořádají regaty.
Vznik dnešní Costa Smeraldy: v roce 1960 místo objevil šejk Karim Aga Khan IV (nar. 1937), o rok později založil Consorzio della Costa Smeralda (bylo mu něco přes 20 let), poté co získal půdu od místních obyvatel – 5000 ha. Jeho cílem bylo postavit výjimečnou luxusní rekreační oblast a do 3 let vznikly první hotely. Nejvýznamnějším architektem byl Luigi Vietti, prvním hotelem podle jeho návrhu byl Cala di Volpe, dnes jeden z nejznámějších. Stavitelé se museli řídit přísnými omezeními ze strany regionální vlády – např. zde mohli vysázet jen místní rostliny, všechna vedení musela být vedena pod zemí, zákaz reklamy u silnic... Aga Khan zavedl i v r. 1963 první letecké spojení Sardinie s pevninou, dnes je to významná evropská společnost Meridiana.
Pobřeží plné proslulých pláží, ale i zábavních klubů a hotelů – nejslavnější italský golfový hotel (18 jamek) Pevero Golf Club; známé rekreační středisko Baia Sardinia s krásnou pláží a akvaparkem; známé pláže: del Pevero, del Principe, Liscia Ruia, Punta Capriccioli. Zábavní kluby pro vybranou společnost: Sottovento a Sopravento, Billionaire…to je dnešní Costa Smeralda.
Centrem Smaragdového pobřeží je Porto Cervo: „jelení přístav“, název dostalo toto městečko podle spousty výběžků v zálivu připomínajících parohy. Srdcem městečka je náměstíčko „piazzetta“ s několika restauracemi a bludištěm diskrétně schovaných uliček s luxusními obchody. Pod náměstím se nalézá starý přístav „porto vecchio“; nový turistický přístav je jedním z nejhezčích ve Středomoří – u jeho vstupu se nachází loď Azzurra, se kterou se Italové dostali do semifinále na nejslavnějších světových závodech America’s Cup v r. 1983. Nad městečkem se tyčí kostelík Stella Maris, jehož autorem je římský architekt Michel Busiri Vici, který projektoval též obchodní arkády připomínající jeskyni; uvnitř kostela naleznete obraz El Greca „Mater Dolorosa“.
Porto Rotondo, tj. „kulatý přístav“, je po Porto Cervu dalším důležitým centrem „Smaragdového pobřeží“, leží mezi Golfo di Cugnana a Golfo di Marinella. Centrem Porto Rotonda je náměstí piazzetta San Marco s obchůdky a bary; naleznete zde kostel San Lorenzo s dřevořezbami, velké divadlo pod širým nebem z r. 1995 atd. Město bylo založené v letech 1965 – 1967 bratry Doná delle Rose ze vznešené benátské rodiny. U města se nachází pláž Ira – podle německé herečky Iry Fuerstenbergové, která zde má vilu
komplex vil zde v okolí vlastní i Silvio Berlusconi
Souostroví La Maddalena
Souostroví „Arcipelago di La Maddalena“ je tvořeno 62 ostrovy a ostrůvky především z žulových skalisek, výška ostrovů dosahuje max.200 m.n.m. Skládá se ze 7 hlavních ostrovů: La Maddalena, Caprera, Spargi, San Stefano, Budelli, Santa Maria a Razzoli. Celkem má rozlohu 18.000 hektarů (5 tisíc hektarů pevniny a 13 tisíc hektarů moře), přičemž pobřeží ostrovů je dlouhé více než 180 km a žije zde cca 15.000 obyvatel. Jméno La Maddalena patří celému souostroví, největšímu ostrovu i hlavnímu městu.
Ostrovy byly osídleny již dávno v minulosti, jak dokládají naleziště na ostrovech Spargi a Santo Stefano, Římané zde těžili kámen.Ve starověku se souostroví nazývalo Insulae Cunicularie, jelikož zde žilo velké množství králíků; ve středověku jej Pisánci nazývali Carugi a Janované Dei Vicoli název La Maddalena se používá až od roku 1812.
Národní park Souostroví La Maddalena vznikl jako první Národním parkem na Sardinii, a to zákonem z r.1994 a dekretem prezidenta z r.1996. Ostrov Caprera byl již uznán jako rezervace v roce 1982 ze strany EU. Správci parku se na jedné straně snaží chránit přírodu a na druhou umožnit živit se obyvatelům turistickým ruchem. Žije zde spousty endemickým rostlin a živočichů, byl započat např. projekt sčítání hnízdících a migrujících ptáků. Na souostroví je více než 700 druhů rostlin, což představuje třetinu celé flóry Sardinie; je zde dokonce 50 endemických druhů. Do 60-tých let na ostrovech žil tuleň mnišský, pak zmizel a v posledním desetiletí se zase začal objevovat. Hlavním porostem zůstává středozemní macchia. Důležitá je zde především fauna-obratlovci, plazy, ptáci. Z ptáků jmenujme korsického racka (jediný endemický druh racka ve Středozemí). Problémy způsobila reintrodukce divokých prasat na Capreru a Spargi, nyní je snaha ze strany parku počet divočáků radikálně snížit.
La Maddalena
Ostrov La Maddalena je jediný trvale obydlený ostrov (na Capreře je osada Stagnoli a na Santa Maria 20 vilek, které jsou obývané jenom v létě), čítá cca 13.000 obyvatel. V minulosti rostl počet obyvatel s vojenským rozvojem, již v roce 1814 zde žilo 2000 obyvatel, počet obyvatel dosáhl vrcholu v roce 1936 s počtem 16 tisíci obyvateli. Ostrov La Maddalena má rozlohu téměř 20km2, tvoří ho zvlněná planina, která spadá žulovými skalisky do moře, vegetace je tvořena macchií. Obvod ostrova je 45km, nacházejí se zde krásné pláže s bílým pískem: Cala Spalmatore, Cala Francese, Cala Gavetta, Spiaggia del Morto, Cala Lunga v Porto Massimo atd., Cala Gavetta se nachází v městečku La Maddalena, od roku 1770 se zde začali usazovat rybáři a námořníci. Ostrov na krátkou dobu obsadili Francouzi, dobil jej totiž mladý Napoleon Bonaparte. Od roku 1887 se stává z La Maddaleny vojenská námořní základna Itálie. Na ostrově byly postaveny baterie děl, vojenské skladiště zbraní a loděnice, vojenská nemocnice, kasárny a další služby pro vojsko. K rozvoji ostrova tedy přispělo jednak zřízení vojenské základny, jednak intenzivní využívání žulových lomů v Cava Francese, následoval proud migrantů.
V historickém centru La Maddaleny najdeme křivolaké dlážděné uličky plné obchůdků a barů, byla nazývána také „Malá Paříž“, v kostele Santa Maria Maddalena z roku 1814 jsou uchovány 2 stříbrné svícny a kříž, které věnoval admirál Nelson spolu se svým podpisem. Na radnici patrné dělové koule z Napolenova bombardování města v roce 1793. Ve vile Weber sídlil Mussolini po 25.červenci 1943. Na náměstí Piazza del Comando nalezneme palác Dell’Amiragliato. Nad městem se nachází Námořní muzeum, kde jsou uložené sbírky z římské lodi, která ztroskotala roku 120 před Kristem u ostrova Spargi a která převážela náklad plný amfor, keramiky a šperků. Ostrov La Maddalena je spojen trajekty s Palau a Santa Teresou di Gallura a také s korsickým Bonifaciem.
Caprera
Ostrov Caprera je spojen s ostrovem La Maddalena mostem (Passo della Moneta). Nejvyšší bod hora Teialone s 212 m.n.m.. Vůdčí osobnost italského obrození Giuseppe Garibaldi, jenž měl velký podíl na sjednocení Itálie, zde má muzeum. V roce 1856 si Garibaldi zakoupil polovinu ostrova, strávil zde s rodinou celý zbytek života. V jeho domě (Casa Bianca) je dnes muzeum: expozice s osobními potřebami, fotografiemi, postel, na které zemřel, jeho loď, stáje, pinie, zasazená u příležitosti narození jeho dcery Clelie, je zde jeho hrob (žulový kámen) a hroby jeho rodinných příslušníků.... Garibaldi zde zemřel 2.6.1882. Nejznámější pláž je v zálivu Cala Cotticio a jmenuje se Cala Tahiti
Spargi
Velice skalnatý ostrov Spargi je těžko přístupný, má kulatý tvar, je pokrytý středozemní macchií. Známé jsou pláže: Cala Conneri, Cala Granara, Cala Soraia a hlavně Cala Corsara. Z vod zálivu Cala Corsara byla vyzdvižena stará římská loď, jejíž zbytky jsou vystaveny v Námořním muzeu v La Maddaleně. Nacházejí se zde pozůstatky vojenských budov, zařízení z 2.světové války, dochovalo se tam také vojenské molo. Nejvyšší bod je Guardia Preposti ležící 155 m.n.m.. Na západ od Spargi se tyčí skaliska Spargiotto a Spargiottello.
Budelli
Ostrov Budelli leží severně od ostrova Spargi, má rozlohu 0,5 km2. Nejvyšší bod je na ostrově Budello s 87 m.n.m.. Žijí zde divocí králíci, želvy a kormoráni, mořští rackové a dva druhy bouřňáků. Symbolem parku je „Růžová pláž“ – „Spiaggia Rosa“, která byla zvěčněná ferrarským režisérem Michelangelem Antonionim ve filmu „Deserto Rosso“ z roku 1964. Dnes je pláž úplně chráněna, u pláže je domek s hlídkou. Může se obdivovat z dálky z lodi, nesmí se na ni vstoupit ani se zde koupat. Růžovou barvu získala díky odumřelým mořským mikroorganismům, úlomkům korálů růžové barvy a ulit malých mořských živočichů a silice. Jelikož si turisté písek z pláže odnášeli a kotvení lodí narušilo mořskou faunu a flóru, pláž přestala mít svou růžovou barvu; nyní se jí opět navrací. Již na prvním zasedání představitelů parku v červnu 1998 bylo rozhodnuto o naprosté ochraně Růžové pláže, uzavřením ji turismu (koupání a kotvení lodí).
Santa Maria
Kousek od La Maddaleny se nalézá ostrůvek Santa Maria, pokrytý houštinami macchie a jalovce. Nejvyšší skalisko je Monte Guardia Turco se 49 m.n.m.. Je zde postaveno asi 20 vilek, které jsou v létě obývané. Největší je pláž v Cala Santa Maria, opuštěné pláže jsou na severu ostrova Cala Tamerici a Cala Drappo.
Razzoli
Na jihozápadě ostrova Razzoli leží pláž Cala Lunga. Mezi Razzoli a Santa Mariou leží asi 30 metrů široký průliv, můžeme obdivovat žlutá žulová skaliska.
San Stefano
Ostrov San Stefano není z větší části přístupný: v úžině mezi La Maddalenou a San Stefanem je dnes umístěna americká vojenská základna pro atomové ponorky.
Národní park – ostrov Asinara
Asinara je jeden z hlavních ostrovů Sardinie. Přírodní poklad, jediný svého druhu v celém Středomoří, si po více než sto let zachoval svůj ekologický habitat. Rostlinný porost je tvořen z velké části duby cesmínovitými (Quecus ilex) a středomořskými macchiemi. Rostou na něm typické sardinské rostliny jako například modrák trnitý. Zároveň je to i důležité místo pro rozmnožování mnoha divokých zvířat, a to i velmi vzácných jako je: diskoglosus sardinský, kormorán chocholatý, muflon a bílý osel, po kterém je ostrov pojmenován.
Dva konce ostrova pojí jediná silnice. Jediné stavby na ostrově jsou trosky Castellaccia, středověké pevnosti Doriů a vězení s vysokou ostrahou, od roku 1997 zavřené. Tato skutečnost vedla k podstatnému přehodnocení ostrova a byla podnětem pro národní park Asinara, založeného roku 1991, aby institucionalizoval úsilí pro zachování a efektivní správu jeho přírodního bohatství.
Pohoří Gennargentu
Masiv Gennargentu je nejvýznamnější pohoří Sardinie. Je tvořeno prastarými horninami jako jsou obrovské žulové a břidlice útvary.
Uprostřed pohoří se tyčí nejvyšší vrchol ostrova Punta La Marmora, obklopený rozlehlými zelenými údolími, zatímco na severu ční Monte Spada a Bruncu Spina, kde se nachází jediná lyžařská střediska, která jsou v zimě v provozu.
Supramonte di Orgosolo e di Oliena je pokrytý staletými lesy. Na této plošině vyvěrá krasový Su Gologone, nejdůležitější pramen ostrova s 300 litry vody za sekundu. Nachází se tam také nejhlubší kaňon Evropy, kaňon Gorropu, jehož stěny dosahují na některých místech až neuvěřitelných 400 metrů, a krasová dolina Su Suercone, kde můžete zahlédnout staleté tisy. V tomto masivu pramení některé hlavní řeky Sardinie: Cedrino, která podrývá skály a vytváří nádherné soutěsky, a Flumendosa, druhá nejvýznamnější řeka ostrova.
Flóru tvoří především horské středomořské druhy rostlin a vzácné keře a rostliny, zatímco fauna je obzvláště bohatě zastoupená včetně vzácných druhů zvířat jako jsou: mufloni, divoká prasata, sardinské divoké kočky, kuny, lasice a lišky. Z ptactva zmíníme supa sardinského, orla královského, havrana císařského a sokola stěhovavého.
Jeskyně
Jedna z největších zajímavostí pobřeží Sardinie je bohatství jeskyní, které se nachází především na místech, kde byly vápencové útvary vystaveny krasovým jevům.
Z nejznámějších a nejkrásnějších jeskyní můžeme zmínit jeskyně Blu Marino, nedaleko Cala Gonone, a Grotta di Nettuno, Neptunovu jeskyni, blízko Alghera, pod skalním výběžkem Capo Caccia.
Jeskyně Blu Marino se dělí na dvě části: severní rameno, které je už zkamenělé, jelikož krasová činnost v něm již ustala, a jižní rameno, dosud aktivní a přístupné veřejnosti, plné krápníků, stalaktitů a stalagmitů rozmanitých barev, které se odráží v jezerech a vytváří tak nádherné barevné odlesky.
K Neptunově jeskyni, Grotta di Nettuno, se dostanete lodí nebo po dlouhých schodech Escala Cabirol postavených na výběžku v roce 1954. Uvnitř jeskyně se nachází velké solné jezero dlouhé 120 metrů, ze kterého se vynořují obří sloupy vytvořené spojením stalaktitů a stalagmitů. Malebné krápníky v obrovských síních a záhadné chodby, vymodelované intenzivním a neustálým působením moře na vápencové horniny, dovršují krásu tohoto úchvatného koutu Sardinie.
Laguny, mokřady a rybníky
Pro pobřeží Sardinie jsou charakteristické mokřady, z nichž 20 je rovnoměrně rozloženo podél pobřeží a zbylých 80 se nachází ve třech zálivech: v zálivu Oristano, v zálivu Palmas a v zálivu Cagliari.
Území Cagliari je jihovýchodním zakončením roviny Campidano a je plné rybníků a lagun o rozloze 4500 hektarů. Laguna Santa Gilla se rozkládá v severní části města, zatímco ve východní části se nachází rybníky Poetto, Molentargius a Quartu. Největší zajímavostí pro milovníky přírody je bohatá ornitologická fauna 180 druhů ptactva, které žije v těchto vodních zrdcadlech. Vyskytují se zde vzácné druhy jako například slípka modrá, vodouš (cavaliere d’Italia), moták pochop a mnoho dalších druhů, včetně známého růžového plameňáka, který hnízdí v Cagliari od roku 1993. Roku 1971 Ramsarská úmluva prohlásila mokřiny Cagliari oblastí mezinárodního významu. Východní laguny se určitě vyplatí navštívit, už kvůli zařízením a budovám starých státních solivaren, důležitých příkladů technických památek ze začátku 20. století.
Nerostné suroviny a hornictví
Sardinie je země bohatá na nerostné suroviny. Jejich těžba má tisíciletou tradici. Před osmi tisíci lety se Sardové naučili opracovávat obsidián, což je druh sopečného skla, a vyrábět ostré předměty. Poté začali těžit ze zemských útrob cín a měď a vyrábět slitinu bronzu, nerostnou surovinu pro výrobu zbraní a lidských sošek, nazývaných „bronzetti“, umělecká díla nuraghské éry. Různé národy, které pak přijížděly na ostrov, těžily sardinské suroviny ve velkém.
Většina nerostných surovin Sardinie se nachází na jihozápadě ostrova, v oblasti Sulcis-Iglesiente, kde těžba ovlivnila výrazným způsobem životní styl místního obyvatelstva a jejich způsobu výstavby. V dnešní době je ale těžba vzhledem k malé konkurenceschopnosti na mezinárodním trhu omezená na minimum. Přesto si oblast zachovala sugestivní hornickou krajinu, tvořenou budovami, které již neslouží původnímu účelu, opuštěnými vesnicemi, ale i na mezinárodní úrovni výjimečně krásnou přírodou.
V roce 1998 UNESCO prohlásilo hornickou oblast Sardinie za světové kulturní dědictví. Tak vznikl „Geologický, historický a klimatický park Sardinie“, instituce, která označila hornicky zajímavé oblasti a která přispěla k zachování a ocenění tohoto dědictví. V tunelech a zastaralých šachtách se provádějí prohlídky s průvodcem a je možné navštívit haly se starým zařízením.